Dokážeme odvodit riziko plynoucí z ozáření nízkými dávkami?

V odborné literatuře se tu a tam objeví výpočet rizika plynoucího z ozáření malými dávkami (popis absolutního a relativního rizika). Avšak dlouhodobé riziko plynoucí z ozáření malými dávkami je stále velkou neznámou, jak uvádí Dr. Brenner v článku „We don’t know enough about low-dose radiation risk“, který vyšel v dubnu 2011 ve slavném časopise Nature.

Radioaktivita uvolňovaná ze zničených reaktorů jaderné elektrárny ve Fukushimě-Daiichi do životního prostředí vede k úvahám, které občas přepadnou některé z nás. Jaké je riziko pro pracovníky pracující v těchto místech? Jaké je riziko pro populaci žijící v těchto místech? A jaké pro zbývající část Japonska? A celosvětově?

Ačkoliv komunita vědců a výzkumníků dělá, co může, aby dokázala odhadnout riziko plynoucí z ozáření, realita je taková, že zatím víme pouze velmi málo, tedy spíše reálně nevíme nic. Možná lépe řečeno, nejistota spojená s odhadem rizika je velmi velká. A protože neznáme riziko, pak ani příliš nevíme, jaká je rozumná evakuační zóna, koho evakuovat, kdy evakuovat a kdy nechat obyvatele, aby se vrátili zpět.

Japonská vláda společně s komisí US Nuclear Regulatory Commission vytvořila určitý evakuační plán pro Fukushimu, ale bylo to spíše na základě toho, k jakému úniku radioaktivity ještě může dojít. Ale i kdybychom věděli, jaké bude ozáření obyvatelstva z uvolněné radioaktivity, stále nevíme dost o tom, jaké jsou účinky ozáření obyvatelstva malými dávkami, a tedy jaká by měla být reálná kritéria pro evakuaci. Neznáme riziko plynoucí z ozáření pro průměrnou osobu a už vůbec ne riziko pro osoby citlivé na ozáření (radiosenzitivní osoby), jakými jsou děti a lidé s vyšší radiosenzitivitou z genetických důvodů. Takže kritéria pro evakuaci byla založena spíše na pouhém hádání.

Nejistota odhadu dlouhodobých následků ozáření způsobuje ještě větší trable, protože těmito následky je ovlivněna podstatně větší část populace než pouze ta v blízkosti evakuační zóny. Neznáme následky ozáření dávkami, které obdrží obyvatelstvo po několik generací z jídla, vody a z okolí. Neznáme následky pro tisíce lokálních lidí, kteří obdrží malé dávky z ozáření a už vůbec ne pro miliony lidí, kteří obdrží velmi malé dávky z ozáření. Téměř pro každého individuálního jedince bude nárůst rizika vzniku rakoviny velmi malý, ale prozatím nejsme schopni předpovědět, jaké bude riziko vzniku rakoviny pro velkou populaci.

Nyní se nabízí otázka, jaktože neznáme biologické efekty ozáření nízkými dávkami? Studiem radioaktivity a ozářením populace se vědci intenzivně zabývají již po dobu více než 50 let. Měli bychom tedy vědět dost pro to, abychom byli schopni udělat vědecký odhad.

Odpověď na tuto otázku zní, že konkrétní zjištění a kvantifikace efektu ozáření na populaci exponovanou nízkými dávkami je velmi obtížná, často nemožná. Dlouhodobým efektem plynoucím z ozáření je vznik rakoviny, avšak riziko spontánního vzniku rakoviny (tedy nikoliv z přídavného ozáření) je přibližně 20-40%. V tak velké hodnotě je pak velmi obtížné odlišit nárůst vzniku rakoviny v důsledku dalšího přídavného ozáření, resp. odhad je spojen s velmi velkou nejistotou, pokud není exponovaná populace velmi velká a dávky ozáření nejsou dostatečně známé.

Významným zdrojem informací o efektech plynoucích z ozáření je populace ozářená při výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986. Tato událost byla podstatně horší než nehoda ve Fukushimě, umožňovala tedy lépe zhodnotit následky ozáření velkými dávkami. Velká populace byla ozářena velmi různými dávkami, což umožňovalo provádění mnoha studií. Avšak po více než 25 letech od nehody v Černobylu bylo sice provedeno velké množství studií ohledně specifických typů rakoviny, rakoviny štítné žlázy a leukémie, ale velkoplošné systematické studie výskytu rakoviny provedeny nebyly. Navíc byly sice provedeny odhady dávek obyvatelům z ozářené populace, ale stále je zde potřeba vztáhnout různý typ rakoviny k těmto dávkám.

Nyní stojí vědci před problémem, je-li rozumné provést velkoplošné studie exponované populace z Japonska. Značným problémem se zde zdá být stanovení individuálních dávek pro členy exponované populace.

Mimo to je zde také limit toho, kolik informací jsme schopni získat ze studií populace exponované nízkými dávkami. Výskyt radiačně-indukované rakoviny bude vždy velmi malý ve srovnání s přirozeným výskytem rakoviny. Navíc průběh a typ radiačně-indukované rakoviny není odlišitelný od průběhu a typu spontánně vzniklé rakoviny. Z toho plyne, že z těchto studií nemůžeme získat informace o riziku plynoucím z ozáření velmi malými dávkami.

Současně je potřeba provést studie ohledně příčin, jakými nízkodávkové ozáření vede ke vzniku rakoviny, a to na úrovni genů, chromozů, buněk a orgánů. Zde je pokrok pomalý, protože mechanismy vzniku rakoviny jsou velmi komplexní. Možná právě velkoplošné studie populace ozářené malými dávkami nám v tomto směru mohou pomoci získat další informace.

Rozpočet na tento výzkum je v USA pouze omezený, takže uvidíme v budoucnu, zda-li se podaří získat další informace ke zhodnocení i rizika plynoucího např. z radiodiagnostických metod.

Použitá literatura:
Brenner DJ. We don’t know enough about low-dose radiation risk. Nature, 2011; 471: 555-556

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *